Florentská mozaika

Petr Machek
Požární 395
46801 Jablonec nad Nisou
 

          V roce 2002 jsem poprvé navštívil Itálii a těšil se, že uvidím, co všechno staří mistři vytvořili z kamene. Netušil jsem, že výlet změní můj život.         

        Již několik roků před cestou do Itálie jsem se zajímal o měkké kameny. Vyplynulo to z opakovaných požadavků zákaznic, aby výrobky mé bižuterní firmy byly více zdobeny kameny ve světlých a teplých barvách. Barvy dostupné ve tvrdých kamenech nevyhovovaly všem požadavkům a obarvené brazilské acháty zase netěšily mne. V měkkých kamenech jsem našel dostatek zajímavých barev a kreseb a postupně se těmito kameny zásobil.

        Nejsilnější zážitky z italské cesty jsem si odnesl z prohlídky památek ve Florencii. V jedné dílně na mozaiky jsem zakoupil knížku HARDSTONES vydanou roku 2000 v Londýně ( autorka Anna Maria Massinelli, vydavatelství Philip Wilson ). Knížka popisuje historii florentské mozaiky a obsahuje desítky barevných obrázků neskutečně krásných a složitých prací z kamene. Protože florentská mozaika nemá v českých zemích tradici a také na mineralogických burzách se téměř nevyskytuje dovolím si čtenáře Minerálu trochu informovat.

        Florentská mozaika je výtvarná technika, která vznikla v italské Florencii v 16. století a vyrábí se tam dodnes. Je rozlišováno provedení PIETRE DURE z tvrdých kamenů ( achát, jaspis, chalcedon, zkamenělé dřevo, někdy též sklo ) a PIETRE TENERE ( vápenec, mramor, hadec apod. ). Praxe je taková, že když je v mozaice alespoň jeden tvrdý kámen, nazývá se PIETRE DURE. Obchodně se název PIETRE DURE zneužívá téměř pro každou mozaiku, protože je dražší pro náročnější výrobu. Tajemství výroby spočívá v tom, že se kameny rozřežou na tenké destičky. Z destiček se vybrousí jednotlivé díly mozaiky a sesadí k sobě tak, že spáry jsou téměř nebo zcela neviditelné. Pro dosažení výtvarného efektu se využívá barva a kresba přírodního kamene. Florentinská mozaika se tímto odlišuje od starších mozaik antických skládaných z kostiček, mezi který jsou ponechány spáry vyplněné barevným tmelem. Díly florentské mozaiky jsou natmeleny na podložku z kamene, skla, keramiky apod. Povrch je následně zbroušen do roviny a vyleštěn. Florentská mozaika se užívá na výzdobu interiérů jako obrazy. Široké použití nachází také na desky stolů, obrázky vkládané do nábytku atd. Existují též mikromozaiky vkládané do šperků, víček krabiček. V Karlových Varech běžela v 19. stol. pozoruhodná výroba využívající místní vřídlovec. Krásné obrázky jsou k vidění v tamním muzeu.

        První záznamy o mozaikách z Florencie jsou z poloviny 16. století. Zprvu byly ztvárňovány převážně geometrické vzory. Atmosféra na dvoře florentinských vladařů dala vzniknout skutečně propracovaným mozaikám, které jsou porovnatelné s dřevěnými intarziemi. Inspirací byly antické mramorové mozaiky dochované z doby římského impéria. Rozvoj mozaikářských technik byl možný díky zájmu o památky antiky mezi umělci a vzdělanci v 16. století. V průvodci od Mariana Maura z roku 1562, který byl sestaven jako pocta dochovanému umění římských mozaik, zmiňuje autor velký osmiúhelníkový stůl, složitě a krásné vykládaný a současně stolek studijní, vykládaný ve stejném vzoru.

        Ve Florencii začala první fáze produkce mozaik z tvrdých kamenů PIETRE DURE v roce 1568, kdy Ferdinand Medici uznal oficiálně řemeslo mozaikářů svým patentem a jmenoval Emília du Cavallieri správcem jejich cechu. Souběžně s Florencií probíhala výroba mozaik též v Římě. Zde bylo užíváno jak antických vzorů, tak i surovinové základny barevných kamenů, získaných při vykopávkách antických památek. Přínos mozaikářů z Florencie byl v tom, že opustili rovné linie římského stylu a začali spolupracovat s malíři. To se projevilo intenzivním hledáním nových nalezišť co nejširší palety barevných kamenů. Dodnes jsou zachovány podrobné zprávy o nalezištích, jaké kameny a v jakých barvách tam lze nalézt. Tím se výtvarné možnosti mozaikářů co nejvíce přiblížily malířům a umožnily ztvárňovat květiny, ptáky, krajiny, lidské postavy apod.

        Florentské mozaiky v průběhu 17. a 18. století pronikly do celé Evropy jako výrobky a také zakládáním dílen řízených italskými mistry. Císař Rudolf II pozval z Florencie do Prahy mozaikáře bratry Castrucci a jejich mozaiky vytvořené za hojného využití kozákovských jaspisů jsou k vidění v UMPRUM Praha, na zámku Nelahozeves i jinde. V dnešní době je výroba florentských mozaik zachována zejména v Itálii a Rusku. Obě tyto země příroda obdarovala velkým bohatstvím barevných leštitelných kamenů. Do mozaik lze použít kromě kamenů také mušle, korály, perleť, barevné kovy a sklo. Záleží na výtvarném záměru. Na starých pracech je obdivuhodné, že tvrdé i měkké kameny jsou v jedné mozaice vyleštěny současně do vysokého lesku a dokonalé roviny. Jakým způsobem toho staří mistři dosáhli není známo.

        Bohatství kamenů v Čechách neuniklo v 17. a 18. století pozornosti italských prospektorů, kteří hledali suroviny po celé Evropě. Známé jsou barvitě zveličené zprávy zapsané vlašskými hledači drahokamů v tzv. vlašských knihách. Naleziště ametystů Ciboušov u Klášterce nad Ohří bylo na konci 18. století těženo italskými prospektory. Zpráva o tom je v archivu zdejšího kláštera. Doslova se tam píše, že Italové nacházeli ametysty velké jako sloupy, zatloukali je do beden a posílali do Norinberka.

        Prohlídka italských památek během mé cesty po Toskánsku a studium barevných reprodukcí z knihy zakoupené ve Florencii mne inspirovaly k tomu zkusit zhotovit mozaiku. Postup je následující. Nejdříve zhotovím grafický návrh mozaiky a rozčlením jej na jednotlivé díly. K dílů přiřadím barvy a kresby kamene, předem rozřezaného na destičky silné cca 5mm. Obrys dílu přenesu na destičku a přesný tvar získám řezáním, broušením a pilováním. Přesné lícování navazujících dílů kontroluji přiložením dílů k sobě a pohledem proti oknu. Mozaika se staví postupně buď od kraje nebo středu. Výroba a usazení jednoho dílu mozaiky trvá dle členitosti dílu 20 – 120 minut. Celková pracnost je úměrná počtu dílů. S přibývající praxí se stále vracím k fotografiím starých mozaik, postupně nacházím řešení technických problémů a také chyby, nejčastěji ty vlastní. Nemám možnost naučit se mozaikářské řemeslo od někoho, kdo je ovládá a tak používám metodu pokusu a omylu.

        Stavba florentinské mozaiky je mimořádně časově náročná, vyžaduje klid a soustředění a jak říkám, je třeba zahodit hodinky. To vše vede asi k tomu, že tato práce je finančně nerentabilní a proto se kvalitní mozaiky na mineralogických burzách nevyskytují. Jednoduché průmyslově vyrobené mozaiky na ruských a indických výrobcích nebo skládačky z geometrických dílů pro šachy jsou jen slabým náznakem toho, co lze z kamenů vytvořit.

        Jaké dokonalosti a kvality vlastních mozaik jsem dosáhl od roku 1992 nemohu sám posoudit. Postupně jsem našel hranice svých možností ( ostrost vidění, chvění rukou, kvalita strojního vybavení, výdrž při opravě chyb atd. ) a tak jediným soudcem práce je vlastní pocit uspokojení. Práce na mozaikách je ideální činnost pro zimní počasí. Celkem jsem vytvořil do konce března 27 mozaik ve formě obrazů, 15 drobných prací a 5 kruhových desek o průměru 60cm, určených pro kávové stolky. Vše je z měkkých kamenů. V provedení PIETRE TENERE bych dokázal zhotovit desku až 2m². Od prací PIETRE DURE mne zatím odrazuje mimořádná pracnost. Chystám se učit mikromozaiky.

        Mojí nejsložitější prací byl pohled na Pražský Hrad. Námětem byla mozaika od bratří Castrucciů, zhotovená okolo roku 1605 pro císaře Rudolfa II. Ztvárnil jsem pražské podhradí dle původní mozaiky a dosadil současný Pražský Hrad. Na původní mozaice je zcela odlišný a odpovídá stavu na začátku 17. století. Další složitou mozaikou byl pohled na město Jablonec nad Nisou. Oba pohledy na města a mozaika znázorňující sedmiramenný svícen ( ramena svícnu modrý sodalit v bílém poli, svíčky aragonit z Levice na Slovensku ) jsou dnes ozdobou vily v Kalifornii. Do Izraele vloni odešla mozaika představující lázeňskou kolonádu v Karlových Varech. Čtyři další mozaiky jsou v Čechách a Německu. Zdůrazňuji, že zhotovení mozaik je skutečně finančně nerentabilní a dosažená cena mi dosud nevyrovnala náklady vložené do strojního vybavení a nutných stavebních úprav dílny. V zimě 2004/2005 jsem se potěšil zhotovením 3 kusů kruhových desek, určených pro kávové stolky. Použil jsem výtvarné řešení oblíbené v Itálii v polovině 19. století. Vyznačovalo se tím, že středový obrázek – medailon znázorňoval krajinu, šlechtický erb, antickou mozaiku nebo přírodniny. Okolo medailonu je kolekce antických mramorů nacházených při vykopávkách římských památek. Okraj desky bývá z tmavšího mramoru nebo hadce.

        Na mé první kruhové desce je středový medailon se zemědělským motivem ( krajina, dům, žena dojící krávu, telátko a stromy ). Okolo je kolekce 20ti různobarevných mramorů. Medailon na druhé desce tvoří tzv. římské holubice. Je to replika antické mozaiky pro římského císaře Hadriána ( vládl v letech 117 – 138 n. l. ). Originální mozaika byla nalezena při vykopávkách Hadriánovy vily v Ŕímě. Na mé desce je okolo holubic kolekce 20ti různobarevných mramorů, dále mezikruží ze zelenomodrého vápence z Polska a okraj tvoří teple hnědý mramor ze Slivence u Prahy. Na třetí desku jsem do středu umístil ženskou hlavu z profilu s bohatými kudrnatými vlasy ( krápníky Vitošov ). Ženská hlava je v oválném poli z tmavého polského mramoru, obličej z růžového mramoru portugalského, poprsí z namodralého polského vápence se zelenými kresbami, který navozuje dojem lehké letní halenky. Směrem k okraji je pole vyskládané tzv. zlatým onyxem ( aragonit Levice Slovensko ). Okraj kruhové desky tvoří černý mramor z Maroka s bílými zkamenělinami ( Ortocerus ). Tato mozaika mimořádně vynikne, když se pod ní rozsvítí světlo.

        Poslední mozaikou zimního období 2004 / 2005 je postava pijáka v oblečení ze 17. století. Postava stojí ve vinném sklepě a v mírném záklonu pije z lahve. U nohou postavy jsou 2 další lahve, v pozadí vpravo je sklep s velkým sudem. Původní námět je pravděpodobně obraz od Francesca Vinea. Předlohou mi byla mozaika, zhotovená roku 1880 ve Florencii ( autor E. Paolici, rozměr 31 x 21 cm, materiál tvrdé a měkké kameny ). Moje práce má rozměry 47 x 29 cm. Poprvé jsem se odvážil znázornit lidskou postavu. Zejména jsem se obával, zda věrně znázorním obličej a barevně se co nejvíce přiblížím původnímu vzoru. Na mé mozaice postava stojí na růžovém kubánském mramoru s vyhojenými prasklinami. Boty tvoří černý mramor se zlatými žilkami ( Itálie, lokalita Portoro, vlastní nález ). Široký okraj bot je zhotoven z brekciového mramoru ( barvy: hnědá, béžová, bílá, lokalita Jedovnice, vlastní nález ). Kalhoty tvoří zelenošedý vápenec ( Polsko, vlastní nález ) v kombinaci s hluboce černým mramorem belgickým. Kabát postavy je jasně žlutý mramor a cípy košile z čistě bílého polského magnezitu. Materiál na ruce a obličej v růžových odstínech jsem získal tepelnou úpravou přírodního kamene. Obličej je celkem z devíti částí. Láhve vína jsou z krápníku Vitošov a napodobují opletení lahví rostlinným materiálem. Klobouk je z tmavozeleného hadce a péro za kloboukem z bajkalského lapisu. Výrazně barevná postava pijáka je vsazena do tmavého polského mramoru. Ještě jsem uplatnil červený svor na přezku řemenu nesoucího kord a stříbrný svor na chránič ruky kordu. Mozaika přestavující pijícího kavalíra byla v minulosti již vícekrát napodobena. Např. italská dílna Peter Bazzani a syn zhotovila repliku o rozměrech 87 x 72 cm. Mozaiky s tímto námětem byly též nabízeny v londýnských aukčních síních Sotheby´s v roce 1983 a Christie´s v roce 1992.

        Doufám, že jsem čtenáře Minerálu příliš neunavil líčením mé práce. Těším se, že se mi ozve mozaikář k výměně zkušeností nebo zdatný obchodník, který by mi pomohl snížit finanční deficit mé výroby mozaik.           

Lit.:
HARDSTONES, Anna Maria Massinelli, vydavatelství Philip Wilson, Londýn, 2000